Dokáže kulový blesk deformovat časoprostor?
28. 10. 2000 došlo v bytě manželů J. v Brně na Sušilově ulici k
poškození bytu a poranění osob účinkem kulového blesku. Případ zaznamenal
tisk a Česká televize. Poranění způsobená kulovým bleskem jsou popsána v
lékařských zprávách poškozených osob, které následně po incidentu vyhledaly
lékařské ošetření a byly hospitalizovány. Podle vyhodnocení výpovědí svědků
by tento případ mohl být jedním z důkazů potvrzujících možnost, že kulový
blesk – a možná i většina tzv. pravých případů UFO, jako i světelných
efektů pozorovaných v blízkosti tzv. kruhů v obilí – mají shodnou podstatu
(lépe řečeno - jejich neznámá podstata se projevuje jednou společnou mimořádnou
vlastností) – lokální topologickou poruchu (poruchu prostoru), jejíž energetické a
další fyzikální projevy jsou pouze jednou z příčin resp následků
topologického jevu, tedy jevu, při němž dochází – v uvedených případech -
následkem blíže neurčených vlastnosti prostředí k zakřivení prostoru.
Popišme si sled událostí u tohoto posledního případu pozorování výskytu
kulového blesku u nás:
1)
Paní J. bydlí se svou rodinou ve starém pětipodlažním cihlovém činžovním
domě se střechou z pálených tašek a opatřeném řádně hromosvodem. Toho dne se
chystala v malé koupelně bytu pustit vodu, když náhle podle její výpovědi
„škvírou v plechové komínové rouře pro odvod spalin" pronikl do místnosti
kulový blesk. Paní J. tvrdí, že se přitom škvíra „roztáhla" a poté se
vrátila do původní polohy, přičemž roura zůstala následkem události
nepoškozena a slouží dále svému účelu.
Již zde bychom mohli hledat důkaz pro
jev topologické podstaty, protože žádný známý fyzikální jev by nedokázal
komínovou rouru bez poškození, tedy dočasně deformovat neboť pro daný
způsob deformace je železný plech nedostatečně pružný. Musíme však připustit
i jinou možnost, že kovové předměty - vodiče mohou vést energii svým tělem a
nemusejí se (v případě, že by kulový blesk byl spíše elektrické podstaty)
při průchodu kulového blesku deformovat. Efekt „roztáhnutí" by pak byl pouze
subjektivním výkladem daného efektu. Na základě věrohodnosti výpovědi paní
J. jsem ochoten spíše předpokládat, že došlo skutečně k „topologickému"
rozevření roury, i když to nemuselo být právě v místě spojení dvou
sousedních dílů a i když vlastní rozevření mohlo být pozorovatelné jen do
okamžiku vniknutí větší části tzv. kulového blesku, kdy muselo dojít k
oslnění svědka. Již v okamžiku svého vniknutí do místnosti začal blesk
tavit, pálit a zapalovat předměty z umělé hmoty a pálit lidskou pokožku
blízko stojících osob.
2) Paní J. se přikrčila , takže kulový blesk se prakticky okamžitě po svém
proniknutí do místnosti ocitl mimo její zorné pole a dále již samotný blesk
nezahlédla a jeho dráhu pohybu známe ze svědectví jejích dvou synů, kteří
se nacházeli před otevřenými dveřmi koupelny. Paní J. však pozorovala nade
vší pochybnost a trvale až do okamžiku, kdy blesk opustil obývací pokoj,
výrazný efekt „vyboulení prostoru" včetně stěn, stropu a podlahy směrem od
blesku.
3) Současně pocítila velký tlak, jakoby jí blesk jakousi neviditelnou
silou tlačil směrem od sebe a zároveň jí touto silou bránil v možném
pohybu. Během tohoto krátkého okamžiku v koupelně, během kterého se blesk
pohyboval ve vzdálenosti 80 – 150 cm od její tváře, utrpěla paní J.
následkem tepelného působení kulového blesku popáleniny tváře a ruky 3.
stupně. Popáleniny na tváři jsou po 14 dnech léčby prakticky vyhojené, nová
pokožka je jen méně pigmentovaná. Popáleniny na ruce jsou vážnější, po 14
dnech ještě nemůže dojít k sejmutí obvazů a jejich hojení bude dlouhodobé, s
dlouhodobými kosmetickými následky.
4) Po krátkém okamžiku se jí však podařilo tuto sílu a ochromení způsobené
šokem překonat a vyběhla z koupelny a zastavila se opodál. Oba synové blesk
v koupelně uviděli.
5) Blesk po krátkém okamžiku vylétnul ven z koupelny – do prostoru haly - a
v tom okamžiku si jeden z obou synů instinktivně lehnul na zem a není
schopen kulový blesk a jeho působení blíže popsat. Druhý se jen přikrčil a
utrpěl následkem blízkosti blesku menší popáleniny.
6) Blesk proletěl plynulým pohybem halou do kuchyně, přičemž se podle paní
J. prostor kolem koupelny a v hale vrátil plynule do ortogonálního stavu.
Tento plynulý pohyb prostoru pozorovala paní J. i když vlastní blesk byl
mimo její hlavní zorné pole a vnímala jej pouze periferně.
7) Z kuchyně bez výraznější zastávky zahnul do obývácího pokoje, přičemž
se zbytek pozorovatelného prostoru subjektivně vrátil do původního stavu
8) V kuchyni – podle času, který měl při téměř plynulé rychlosti pohybu
překonat – bez zastávky vylétl oknem ven
9) V okamžiku „průletu" oknem (resp. „exploze" v blízkosti okna), který
však nikdo neviděl, vyvolal jev zvukový efekt podobný úderu značné síly,
který jeden ze svědků popsal slovy: „jakoby do okna vrazil náklaďák".
Nejspíše právě v okamžiku tohoto zvukového efektu (úderu) došlo k vlastnímu
poškození rámu okna, rozbití skla v tomto okně, polámání a potrhání lamel
žaluzií. Svědkové, kteří rám viděli před jeho demontáží, popisují, že
způsob jeho poškození připomínal „úder železnou demoliční koulí".
Pozůstatky okna na dvoře domu tomuto popisu odpovídají. Sklo z okna bylo
možno nalézt v okruhu 50 metrů na ulici. Parabolická anténa připevněná na
okně odlétla do půdorysné vzdálenosti asi 12 metrů na druhou stranu ulice.
Matka, patrně v bezprostředním důsledku šoku nebo následkem poruchy paměti
si na žádný výrazný „zvuk úderu" nebo „exploze" nevzpomíná. Rána byla slyšet
v sousedních bytech i na ulici a potvrdila ji řada svědků.
10) Paní J. zavolala požárníky a záchranku a následkem vážného zranění a
šoku upadla do bezvědomí.
Jeden ze synů popsal, jak vypadal kulový blesk. Viděl jej v koupelně a
do okamžiku, kdy vyletěl z koupelny. Pak si lehnul na zem tváří k zemi.
Popsal jej shodně s archivní fotografií kulového blesku. Popsal jeho hlavní
část jako kouli zářící jasným až oslnivým žlutobílým světlem, popsal také
sám od sebe viditelné rozdělení na „hlavu" a „ocas" („jako kometa"), dokonce
potvrdil vřetenovitou orientaci jednotlivých „vláken" ocasu. Barva světla
a tepelné působení na okolí připouštějí teplotu kulového blesku odhadem v
rozmezí 1000 až 4000 stupňů Celsia. Jeho struktura, která je na fotografii
patrná zejména na ocasu připomíná vibrační struktury vyvolané kamenem na
vodě nebo ladičkou na rezonující tabuli s jemným pískem. Kulový blesk ze všeho
nejvíc přípomíná takovou stojatou vlnu vibrace uzavřenou a spirálovitě stočenou
ve svém vlastním prostoru pohybujícím se prostorem naším. Taková viditelná
vibrační struktura většinou vzniká interferencí složitějších polí a na její podobu
mohou mít vliv i pole různého typu současně.
Následkem šoku, ale možná i bezprostředním blíže neurčeným působením
kulového blesku, trpí subjektivně paní J. poruchami soustředění a paměti a
není důvod nepovažovat její výpověď v tomto ohledu za objektivní. Podle
vlastních slov „nesrovnatelně častěji" a „nesrovnatelně výrazněji" se u ní
projevují výpadky paměti a porucha koncentrace, než je tomu u ostatních
zdravých lidí a než tomu bylo dříve u ní. Vzhledem k tomu, že u buněk
obilí v tzv. kruzích v obilí bylo pozorováno poškození podobné poškození
mikrovlnným zářením, není možné vyloučit ani variantu přímého slabšího
poškození mozkových buněk účinkem kulového blesku.
A nyní se dostáváme ke hlavním náznakům důkazů topologické podstaty
jevu.
a) Důkaz pozorováním
Paní J. popisuje plynulé „nafouknutí" a stejně plynulé „splasknutí" prostoru,
kterým se kulový blesk pohyboval – „jako
když uděláte ze žvýkačky bublinu a ta se pak náhle vyfoukne". Ve skutečnosti
těžko mohl být návrat prostoru do původní topologie rychlejší než jeho
deformace. Jeden z dvou synů majitelky bytu, jediný, který kulový blesk
mimo své matky přímo pozoroval, tento efekt deformace prostoru dosvědčuje.
Efekt „nafouknutí a splasknutí" místnosti dosud nepopsal nikdo, kdo
přežil explozi, ani svědkové zemětřesení, velkých doravních havárií apod.
Může vzniknout při poruše CNS např. při užití drog, při infarktu apod. V tom
případě ale logika deformace nemůže být příliš synchronní s nějakým reálným
předmětem a jeho pohybem a nemůže být taková zdánlivá deformace
pozorovaná dvěma svědky současně. Při obluzení drogami je množství
pozorovaných efektů také větší. Určitou malou možnost dává účinek
mikrovlnného záření blesku na svědky.
Efekt „nafouknutí" nebyl žádnou explozí v daném okamžiku doprovázen
takže také účinek exploze na CNS můžeme vyloučit.. Pozorované deformace prostoru
i stěn mají v popisovaném případě orientaci, která odpovídá spíše vlivu nějakého
procházejícího pole resp. topologické deformace než účinku nějaké jednorázové exploze.
Způsob poškození omítky a stěn v domě také neodpovídá poškození, které by vzniklo
nárazem v okolí kuchyňského okna, kde blesk po průletu bytem explodoval.
Za určitých podmínek bychom k důkazům pozorování mohli připojit i
způsob vniknutí kulového blesku do bytu. Paní J. několikrát jednoznačně
použila vyjádření, hovořící o tom, že se plechový odvod spalin „rozevřel",
že kulový blesk tam vnikl „rozevřenou škvírou" mezi články komínu, která je
jinak těsně uzavřena. Faktem zůstává, že komín nenese známky rozevírání
spojů ani jiného mechanického či jiného poškození v podobě otvoru či mezery,
takže pokud kulový blesk není elektrické povahy nebo z částic plazmy, které
mohou prostupovat kovem, šlo by i tu o důkaz. že kulový blesk zakřivuje
prostor, že je kapsou nebo tunelem představujícím rozhraní mezi dvěma
prostory odlišných vlastností resp. přechodem do jiného – paralelního
prostoru. Zvukový efekt může teoreticky při kontaktu dvou paralelních
prostorů vzniknout zejména dvěma způsoby: Jednak tím, že dojde k odčerpání
části materie (hmoty) našeho prostoru a okolní hmota (např. vzduch) vzniklý
„otvor" rázem zaplní nebo vznikne hlasité poškození (vykousnutí) objektů
našeho prostoru, které může mít za následek další – již samovolnou hlasitou
destrukci těchto objektů, jednak tím, že je náhle nějaká matérie přidána,
čímž může dojít k hlasitému rozepnutí hmoty našeho prostoru a tlakové
destrukci objektů, které se v místě přechodu nacházejí. Podobné efekty může
vytvářet i nehomogenita topologického přechodu nebo průběžné změny
charakteru tohoto přechodu i když v ideálním případě může dojít k libovolné
dočasné deformaci prostoru našeho světa a k dočasné relativní
(relativistické) deformaci předmětů tohoto světa bez jejich poškození či
změny hmotnosti kolizního prostředí.
b) Důkaz analýzou následků (věcné důkazy)
V místnostech, kterými blesk prošel, došlo k poškození omítky, všude jsou
na zdech velké praskliny, je opadaná omítka. Následky jsou pozorovatelné i v
sousedních bytech. Například v bytě o patro níž je značně opadaná omítka se
stropu, a to i v místech, nad kterými kulový blesk jen „prošel", a která
jsou vzdálená od místa „úderu". Můžeme si představit takovou topologickou
poruchu, při které k žádným škodám nedojde. „Pružný" či „plastický" prostor
umožňuje v ideálním případě bez následků dočasně, „pružně", téměř v
libovolném rozsahu (vzhledem k okolnímu, ortogonálnímu prostoru) deformovat
beton, železo i sklo. Problém, jehož následkem vzniká poškození, je v
různých formách nehomogenity prostorové deformace, kdy vzniká pnutí mezi
vrstvami různého stupně zakřivení. Jde – v mnohem slabším rozsahu – o
obdobu slapových sil, které by bez milosti roztrhaly každého, kdo by chtěl
využít gravitace černých děr k cestování časoprostorem. Je ale možné, že i
homogenní změna topologie určité intenzity může zasáhnout do atomové a
molekulární struktury materiálu a vyvolat jeho poškození. Prostor asi přeci
jen není tak nezávislý na hmotě (a naopak), jak bychom si představovali v běžných
podmínkách
c) nepřímý důkaz analýzou možností a porovnáním se srovnatelnými jevy
Teoretická i experimentální fyzika možnost zakřivení prostoru prokázala. Do
dnešních časů však takové efekty připouští či pozoruje jen v extrémních
podmínkách za přítomnosti velkých hmot, velkých rychlostí a velkých
vzdáleností. V případě kulových blesků, UFO a světelných efektů
souvisejících se vznikem tzv. kruhů v obilí však mnou předpokládaná porucha
topologie nesouvisí ani s extrémní gravitační poruchou, ani s extrémní
hmotou či relativistickou rychlostí a prostorové rozměry „experimentu"
nedosahují velikosti umožňující simulovat ani pozorovat zakřivení způsobené
objekty velkých kosmických hmotností. Záhadologové však shromáždili velkou
skupinu údaně pozorovaných a čato seriózně doložených přírodních jevů, které
není možné vysvětlit jinak než změnou topologie za relativně standardních
podmínek (spontánní cestování časem a prostorem, některá záhadná zmizení
osob, mizení částí prostoru, průniky paralelních světů, některé UFO-efekty
apod.). Prostě nad určitými místy určité struktury, geometrie,
materiálového složení, resp. za přítomnosti určitých sil, procesů a energií
může zřejmě k narušení homogenity našeho prostoru dojít i bez extrémních
podmínek.
Nepřímým důkazem analýzou možností je i fakt, že o kulovém blesku nevíme
téměř nic a že současné fyzikální modely jej vysvětlují pramálo.
Také některé chaotické, nečekané, vekmi rychlé a zdánlivě inteligentni
pohyby kulových blesků, UFO a pod. jevů
mohou být snáze vysvětlitelné z hlediska topologických zákonitostí vztahů
mezi dvěma různými (paralelními) světy (prostory), k jejichž průniku
(průmětu) došlo. Nemusí jít samozřejmě o důkaz existence nějakého
rozsáhlého paralelního světa, spíše to ukazuje na možnost lokálně
vytvářet kapsy jiných prostorů, resp. lokálně využívat mírný přesah
našeho prostroru do vyšších dimenzí. Také nesmíme zapomenout, že
nemusí jít o čistě materiální jev. Pole čisté formy (informace bez materiálního,
fyzikálního nositele) může mít na hmotu našeho světa všechny myslitelné účinky.
Topologie, které se náš svět při podobných jevech podrobuje, tedy nemusí
pocházet z nějakého reálného paralelního světa, ale tak říkajíc, ze světa virtuálního,
jež vzniká náhodnou informační interferencí našeho vlastního světa
Posviťme si na kulový blesk
11.10.2001 - Kulový blesk stále zůstává poněkud znepokojivým fenoménem. Teorií, které ho tak či onak vysvětlují, je celá řada, žádná z nich však zatím nepůsobí příliš věrohodně...
Hypotézy vysvětlující kulový blesk lze v zásadě rozdělit na pozemské a mimozemské. Pozemské varianty vycházejí obvykle ze zatím příliš neprozkoumaných chemických reakcí, které mohou za určitých podmínek probíhat v atmosféře. Sem by spadaly například složité oxidační reakce atmosférického dusíku, na kterých by se mohl podílej i ozón.
(Za běžných podmínek je ovšem dusík plyn velmi inertní, odtud vyplývá jeho použití v ochranných atmosférách i jeho samotný název -- "dusí" oheň. Proto jsou také v zemědělství velmi cenné mikroorganismy, které dokáží přímo vzdušný dusík fixovat do organické hmoty.)
Druhou hypotézou je představa elektrická, která se snaží kulový blesk vykládat jako sérii sférických (tj. kulových) kondenzátorů. Jaderná hypotéza pak předpokládá, že by se mohlo jednat o následek nukleárních reakcí atmosférického xenonu.
Všechny tyto varianty nepůsobí právě přesvědčivým dojmem, a tak není divu, že existuje snaha podat vysvětlení na základě jevů či látek, které sena Zemi normálně nevyskytují. Konkurenční vysvětlení z oblasti "vesmíru" však na tom nejsou o mnoho lépe: alespoň představa, že jde o kousky sluneční hmoty katapultované z nitra hvězdy není příliš důvěryhodná, stejně jako tvrzení, že kulový blesk je ve skutečnosti z antihmoty. Do stejné kategorie pak spadají teorie, dle kterých se vlastnostech kulového blesku podílí supravodivost či nějaké zatím bohužel blíže nespecifikované "kvantové jevy".
Jedno z nejkurióznějších vysvětlení, uváděným Ivan Štollem, vychází ze skutečnosti, že někteří ptáci nachytají na své peří různé světélkující látky a mohou pak být považováni za kulové blesky. Mohlo by se prý přitom jednat o lelky či o sovy :-).
Jednou z otevřených otázek kolem kulového blesku je upřímně řečeno i samotná jeho existence. Jinak řečeno, lze existující pozorování opravdu zahrnutou do množiny jediného jevu a nebo máme před sebou klasický případ "spojení nespojitelného", tedy kategorii vlastně umělou? Některé případy kulového blesku jsou navíc zřejmě optickými iluzemi, všechna pozorování však takto označit asi nelze...
Kulový blesk zde tedy nejspíš zůstává jako něco lehce podezřelého a znepokojivého...
Malá ohnivá koule zvaná kulový blesk zůstává i na přelomu tisíciletí záhadou. Zprávy o jeho existenci se datují už z dob středověku, ale dlouho jim nikdo nevěřil. Vědci o jejich pravdivosti pochybovali dokonce ještě ve dvacátém století. Dnes už všichni souhlasí, že kulový blesk existuje. Zbývá jej pouze vysvětlit. Maličkost. Kulový blesk je ohnivou koulí paradoxů. Září jako stowattová žárovka, nikdo však netuší, kde k tomu bere energii. Podle svědectví bývá spojen s bouřemi, ale zřídkakdy má něco společného s klasickými blesky. Vydává jen pramálo tepla, a přesto dokáže roztavit skleněnou tabulku v okně. Poletuje jako koule plynu, ačkoli drží pohromadě jako hustá tekutina. Většina vědců řekne, že kulový blesk je nějakým druhem extrémně horkého ionizovaného plynu - tedy plazmy. Posledních dvě stě let vědeckého sledování kulových blesků ostatně naznačuje, že tento jev je nezměnitelně spojen s nejdivočejším chováním plazmy, které na Zemi známe - s bouřkou. Při bouřce se plazma tvoří doslova učebnicově: vždyť při ní teplota dosahuje až 30 000 stupňů Celsia (více k bouřkám a bleskům v čísle 10/2000).
TEORIE KULOVÉHO BLESKU
S první racionálnější teorií řešící záhadu kulového blesku přišel v roce 1955 ruský fyzik Pjotr Kapica (nositel Nobelovy ceny za fyziku v roce 1978). Usoudil, že při bouřce se mezi mraky a zemí vytvářejí vertikální vlny elektromagnetického záření o mimořádně vysoké frekvenci a tyto vlny přeměňují tradiční blesky v kouli plazmy. Proč by se vertikální vlny měly vůbec vytvářet, na to už Kapica odpověď nedal. Nutno ovšem dodat, že přesto je jeho teorie rozumnější než některé nápady, které označují kulový blesk za antihmotu přicházející z vesmíru. Ještě kurióznější bylo pak vysvětlení nejmenovaného fyzika, který tvrdil, že kulové blesky jsou inteligentní formou života, která má za úkol sbírat vzorky lidské DNA. K nejnovějším patří teorie Johna Abrahamsona a Jamese Dinnisse z novozélandské Canterburské univerzity. Zvolili odlišný přístup - přes chemické reakce. Snahy vysvětlit kulový blesk chemickou reakcí nejsou nové, o této možnosti se uvažuje více než století. Jen zatím nikdo nevymyslel, jaká reakce by to mohla být. Na počátku osmdesátých let přišli vědci v tehdejším Sovětském svazu s myšlenkou, že by mohlo jít o chemickou reakci mezi malými částečkami kovu, které ve vzduchu při bouřce poletují. Ale jakého kovu?
KŘEMÍKOVÁ TEORIE
Pak Abrahamson objevil článek z roku 1986, který popisuje, k čemu dojde, když tradiční blesk udeří do země. V místě úderu se vytvářejí formace fulguritu (tento minerál získal název z latinského "fulgur" - blesk), jež připomínají jakési skleněné kořeny. V tomtéž místě ovšem vzniká i kovový křemík. A křemík patří k nejběžnějším prvkům na naší planetě. Křemík je při vysokých teplotách velmi nestálý a oxiduje, uvolňuje také teplo a světlo. Podle Abrahamsona může tudíž dojít k této situaci: Blesk udeří do země, křemen se promění na čisté křemíkové páry. Jakmile začne horká pára chladnout, křemík se kondenzuje v aerosol tvořený křemíkovými částečkami, jež dosahu. jí rozměrů do jednoho nanometru. Ty poletují vzduchem. Vzniklé teplo vytvoří elektrický náboj, který se soustředí na "povrchu" aerosolu a váže jej dohromady - tak se formuje koule. Ta se rozzáří teplem oxidujícího křemíku - a máme tu kulový blesk. Tradiční blesk dodal základní materiál, elektrický náboj se zachoval jako pojivo a oxidace zařídila záření. Tato teorie by dokonce mohla nabídnout vysvětlení i pro další z mnoha záhad kulového blesku: je-li tak horký, proč poletuje poměrně nízko nad zemí, a nikoli ve výškách jako balon, který je teplem nadnášen? Křemíkové částice totiž mají správnou hustotu, aby stoupání způsobené teplem zmařily. A ještě jedna výhoda této teorie: vysvětluje, proč se kulové blesky objevují zničehonic. Ikdyž se vytvoří za nízké teploty (už kolem 1200 stupňů Celsia), začnou zářit teprve před koncem svého krátkého života. Zatím se však nepodařilo ověřit tuto teorii v praxi, přesněji v laboratoři. Kulový blesk nevznikl.
VODNÍ TEORIE
Také britský fyzik David Turner je přesvědčen, že kulový blesk lze vysvětlit chemickou reakcí. Jen k tomu přidává ještě vodu. Jeho teorie začíná poměrně konvenčně: elektrická bouře vytváří oblasti (jakoby kapsy) ionizovaného vzduchu. V tomto okamžiku do hry vstoupí zmiňovaná voda. Ionty se spojují s molekulami vody, jež se nacházejí všude okolo. Podle termodynamické rovnice mohou ionty vyprodukovat chladivý efekt, jakmile přitáhnou dostatek molekul vody. Vznikne centrum žhavé plazmy, které je obaleno chladnou vrstvou iontů a vodních molekul. To vše se spojí v kouli. Jenomže ani Turnerovi se zatím nepodařilo "vytvořit" podle této teorie kulový blesk v laboratoři. Vědci dnes umějí vytvořit plazmu, občas se někomu zdaří vyprodukovat i kulový blesk, ale nikdo ještě nedokázal uspokojivě vysvětlit, jak tento záhadný a fascinující jev vzniká v přírodě. A své vysvětlení také dokázat. Takže i na prahu třetího tisíciletí si lidstvo musí na rozřešení záhady kulového blesku počkat.
Kulový blesk je svítící útvar, který má kulovitý, výjimečně i hruškovitý tvar a roztřepené okraje. Velikostně se pohybuje od tenisového míčku po míč na košíkovou. Některé zdroje uvádějí maximální velikost až několik metrů. Kulové blesky mají rozmanité barvy - od sinavě bílé až k sytě červené, někdy jsou i modré. Jev trvá od několika sekund až po několik minut. Mohou se pohybovat ve svislém i vodorovném směru, případně setrvat zcela nehybně na místě. Pohybují se většinou klidně a vykazují stabilitu, která se zdá odporovat zákonu o šíření energie. Velká část z nich se otáčí kolem vlastní osy. Objevují se náhle, a to jak venku, tak i uvnitř místností.
Nikdy se nenechají přitáhnout hromosvody, nejsou magnetické, ale na druhou stranu se zase zdají být přitahovány kovovými předměty - často se totiž koulejí po drátech či kovových plotech. Vznášejí se většinou nízko nad zemí, nebo se po ní koulí. Někdy bzučí nebo syčí, občas prudce explodují. Většinou jsou pozorovány při bouřkách, to však není pravidlem. Uvádí se, že min. 10 % případů se odehraje mimo bouřku.
Kulové blesky mají ještě jednu velice zajímavou vlastnost - jsou "přátelské" k lidem. Zní to asi trochu fantaskně, ale tuto skutečnost demonstruje mnoho případů, kdy zvířata kulový blesk zahubil, ale člověka ani nezranil. A navíc případů smrti zvířat spojených s kulovým bleskem není vůbec málo - o tom ale až za chvíli.
Je také zajímavé, že hořlavé materiály, nacházející se v blízkosti kulového blesku, nevzplanou - dokáže dokonce např. projít záclonou (či zavřeným oknem nebo dveřmi), aniž by ji poškodil. Je to tím, že kulové blesky nevyzařují žádný velký žár. Často je také v místě, kde se objeví tento fenomén, cítit ozon, někdy však také síra či oxid dusíku. Někdy po sobě zanechají zápach ještě jiného druhu a občas dokonce i nedefinovatelné relikty. Nepůsobí na ně vzdušné proudy. Z jakéhosi neznámého důvodu jsou velmi přitahovány krby, komíny a kuchyňskými sporáky. Mizí buď potichu nebo za ohlušujícího výbuchu, a v některých případech se přitom uvolňuje značné množství energie.
Nutno říci, že fenomén kulový blesk nebyl zpočátku vědci vůbec brán vážně. Dokonce ještě dnes někteří členové vědecké obce zastávají názor, že kulový blesk prostě neexistuje. Jeho spatření se snažili vysvětlit např. tím, že je to prý optický klam, vytvořený jasným zábleskem obyčejného blesku, který se otiskne do sítnice a způsobuje pohyblivé skvrny před očima.
I když je možné, že na některé případy toto vysvětlení vztáhnout lze, vesměs bychom se s takovýmto daný jev popírajícím postojem nikam nedostali, a proto budeme raději následovat ty, kteří existenci tohoto jevu uznali a zkoumají. Mnozí tak učinili poté, co se kulový blesk jednou objevil v uličce letadla společnosti Eastern Airlines, kde ho pozorovaly desítky užaslých svědků. Jedním z nich byl i špičkový fyzik, který o jevu podal svědectví.
Jedním z těch, kteří v reálnost tohoto jevu věřili od začátku, byl francouzský astronom Camille Flammarion, který sebral a přezkoumal velký počet zpráv o kulových blescích.
Problémem při zkoumání tohoto fenoménu je i to, že existuje jen velmi málo fotografií tohoto jevu. Objevil se i videozáznam pořízený za bouřky v Kentu, avšak po jeho důkladném prozkoumání vědci dospěli k názoru, že koule, která se ve filmu objevuje, je způsobena samotnou kamerou.
Proběhly pokusy vytvořit kulový blesk uměle v laboratoři, a dá se říci, že se zdařilo, i když úspěch byl jen částečný - kulový blesk "žil" jen několik sekund.
------------------------------------------------------------------------
HYPOTÉZY
------------------------------------------------------------------------
Dosud nebyla přijata žádná oficiální teorie o vzniku kulového blesku, ale byly vysloveny některé hypotézy, které zde nyní předložím:
Kulový blesk jako elektrický výboj
Někteří vědci upřednostňují teorii založenou na elektrickém výboji, což ovšem neodpovídá reakcím kulového blesku v uzavřeném prostoru, tzv. Faradayově kleci, což je - zjednodušeně řečeno - uzavřený prostor s vodivým obalem. Tento prostor dostal jméno po fyzikovi Faradayovi a poskytuje naprosto izolovaný a uzavřený systém, do kterého elektřina teoreticky nemůže proniknout. Proto této teorii poněkud odporují případy, kdy se kulový blesk objevil uvnitř letadla, protože to je svým způsobem také Faradayovou klecí.
Kulový blesk jako přírodní termonukleární reakce
Další badatelé se přiklánějí k hypotéze přírodní termonukleární reakce, avšak proti tomu mluví fakt, že na místech zasažených kulovým bleskem žádná zbytková radioaktivita nebyla nalezena. Také se poukazuje na to, že v případě, že by tato teorie byla správná, očití svědkové by museli vykazovat příznaky nemoci z ozáření, což se ani v jediném případě nestalo.
Kulový blesk jako forma atmosférického plazmatu
Asi nejvíce přijímaný názor hovoří o kulovém blesku jako o formě atmosférického plazmatu. Této hypotéze věnovali zvláštní pozornost japonští výzkumníci Tokio Kikuči a Jošihiko Ocuki. Jsou toho názoru, že tento krátkodobě trvající a poměrně nestabilní stav hmoty zachycené ve vysokoenergetickém poli je v přírodě dost vzácný. V japonských laboratořích uskutečnili některé fascinující experimenty, při kterých byl pomocí vysokých energií uměle vytvořen kratičký plazmový vír, podobný kulovému blesku. Chystaly se i pokusy s vytvořením plazmatu, který by měl být tak stabilní, jak podle všeho kulový blesk je, a který by se měl volně vznášet až několik minut, právě tak, jak to dělají kulové blesky. Fyzici se domnívají, že tyto pokusy s plazmatem mohou být klíčem k řízené termonukleání reakci. Věda takový klíč bezúspěšně hledá už desítky let, a přitom pochopení kulového blesku a jeho úspěšné napodobení v laboratoři možná odemkne dveře - pokud se ovšem ukáže, že plazmová teorie je správná.
Kulový blesk jako kus antihmoty
Jedna z velmi zajímavých teorií, jejímiž otci jsou britští atomoví fyzici David Ashby a Colin Whitehead, připouští, že kulové blesky by mohly být tvořeny drobnými meteorickými částečkami antihmoty a vznikat v horních vrstvách atmosféry. Oba navrhují vzít v úvahu "hypotetickou bariéru", která existuje mezi hmotou a antihmotou. Na druhé straně je však podle nich možné i to, že menší částečky antihmoty jsou velmi stabilní a odolné, když relativně nízkou rychlostí prolétávají vesmírem. Když potom - podle teorie Ashbyho a Whiteheada - dojde při jejich průniku do zemské atmosféry ke srážce s molekulami vzduchu, nejsou schopné proniknout touto "hypotetickou bariérou". Částečky antihmoty, jak se oba fyzikové domnívají, by navíc ještě mohly být schopné během svého letu v sobě uložit dostatečné množství energie, která se uvolňuje v silných atmosférických bouřích. Tak by posléze došlo k "výboji", který by nutně vedl k vytvoření světelné koule z čisté energie, což je tzv. "kulový blesk".
V této souvislosti je docela zajímavé vědět, že někteří meteorologové i proslulý výbuch v sibiřské Tajze, který se udál 30.června 1908 (tzv. Tunguzská záhada), spojují s výskytem obrovského kulového blesku, ačkoli to nelze na základě existujících podkladů i zaznamenaného charakteru zpustošení průkazně doložit.
Dva novozélandští vědci si myslí, že dokáží objasnit jedno z největších tajemství přírody - kulový blesk.
Fotografie kulového blesku
Tyto zářící, vznášející se koule vídané během bouřek jsou známy již od středověku. Mohou být tak malé jako tenisový míček nebo tak velké jako plážový (nafukovací) balón.
Mohou být bílé, žluté, oranžové nebo modré a údajně mají schopnost procházet okny a zdmi. Někteří lidé dokonce viděli procházet je skrze letadla.
Přes mnohé teorie a množství pokusů k vyvolání tohoto fenoménu v laboratoři, zůstal kulový blesk pro moderní vědu záhadou.
John Abrahamson a James Dinniss z univerzity v Canterbury na Novém Zélandě, navrhli teorii, že tyto éterické objekty nejsou ničím jiným, než hořícími částicemi křemíku.
Jejich experimenty ukázaly, že když obyčejný blesk udeří do země, tak se drobné částice nerostů přemění na malé částečky křemíku a jeho sloučeniny s kyslíkem a uhlíkem.
Hořící "chlupaté koule"
Tyto částice, menší než deset mikrometrů, se potom spojí do řetězů. A tato vlákna se spojí do zářící chlupaté koule která je nadnášena vzdušnými proudy. Křemíkové částice jsou velmi reaktivní a hoří vcelku pomalu, přičemž vyzařují světlo.
"Blesk proniknuvší do zemského povrchu, zahřívá jeho část na docela vyskou teplotu, což vede k jeho vypařování" říká dr. Abrahamson.
"A když elektrický výboj klasického blesku skončí, mají páry volnou cestu k tomu aby se uvolnily nad zemský povrch ve formě koule.
Proud horkého plynu by byl velmi podobný jako proud vzduchu vycházející z kuřákových úst, když dělá kroužky kouře, které jsou vzájemě odděleny a každý cirkuluje."
Vědecký model předpovídá, že ohřev nad jistou kritickou teplotu by vedl k vytvoření kulového blesku, zatímco při nižších teplotách by se páry rozpustily v okolí.
Teoretický deštník
Dr. Abrahamson věří, že jejich teorie dokáže objasnit jak světelné koule procházejí skrze zdi a okna.
"Mnoho, zejména starších domů, má štěrbiny okolo oken a v blízkosti dveří", říká. "Síť křemíkových řetězců je velmi flexibilní a pohybuje se kdekoliv ve vzdušných proudech. Takže, když vzduch prochází skrze takovou štěrbinu jako průvan, koule je shopna projít s ním a za zdí se opět přetvořit na kouli."
Vlákna hoří pomalu
Bohužel výzkum zatím nebyl schopen vyvolat tento jev v laboratoři. Ale dr. Graham Hubler z námořního výzkumného ústavu Spojených států, který se o tento fenomén velmi zajímá, říká, že tento výzkum je velmi slibný:
"Sledoval jsem mnohé teorie, které přišly během posledních let a některé z nich dokázaly vysvětlit všechny podoby kulových blesků. Avšak tato sjednocuje celou škálu vlastností kulových blesků pod jeden teoretický deštník. Takže se domnívám, že má velké šance být korektní.
Krásné na této teorii je to, že poskytuje šanci k experimentálnímu testování. Díky kterému můžeme ověřit zda je tato teorie pravdivá či nikoli."
zdroj:web
Obsah Sitemap
RSS Feed
