Za svitu svící a klečíce ,
za míchání barev ,
hledal v myšlenkách cestu.
=============================================================================================================================
=============================================================================================================================
Poslední večeře – u stolu sedí Máří Magdalena?
Leonardo namaloval Postední večeři v letech 1495 – 1498. Jde o fresku zhotovenou pro kostel Santa Maria delle Grazie v Miláně. Podle některých se právě v této fresce nachází „klíč k tajemství, že Ježíš a Máří Magdalena tvořili pár“. Osoba sedící po Ježíšově pravici nemá být mužem, ale ženou. Tedy nikoli apoštolem Janem, ale Máří Magdalenou. Svatý Jan má jemné, mladické rysy, obličej bez vousů. Je krásný a zdá se, že se něčím Ježíšovi podobá – je velkým klasickým tématem v historii umění. Jedná se o vyjádření blízkosti mezi Ježíšem a jeho oblíbeným žákem. Říká se, že Leonarda k nakreslení svatého Jana – Ježíšova oblíbence – inspiroval jeden z jeho „oblíbenců“, jistý Cristofano da Casti, o němž Leonardo ve svém zápisníku píše, že „má hezký obličej“.
Leonardo strávil přípravnými náčrty zhruba čtyři roky. Obsáhl celou škálu pocitů: překvapení, nedůvěra, vztek, strach, popření ... Kdo bude tím zrádcem? Leonardovy rukopisy dokládají, že malíř vyvíjel neskutečnou energii k tomu, aby vyslídil ty správné modely. Jestliže je Poslední večeře považována za stěžejní dílo, je to proto, že toto téma nikdy předtím nebylo namalováno tak věrně. Výraz všech tváří byl pečlivě prostudován. Leonardo běhá po celém městě, hledá zajímavé typy v hospodách, nevěstincích, nemocnicích či veřejných lázních. Klidně celý den sleduje jednu osobu, aby studoval její rysy, nebo jde pozorovat „mimiku“ vězňů odsouzených k smrti. Jidášův obličej si vyžádá dva roky hledání! Odtud pramení netrpělivost mnichů, protože jejich freska se ne a ne přiblížit dokončení. Leonardo vysvětluje: „každý den chodím do Borghetta, kde bydlí lůza celého města, ale stále jsem nenašel obličej zločince, jenž by odpovídal mé představě. Až obličej najdu, obraz bude do dne hotov.“ Umělec také vyhrožuje, že bude-li na něj vyvíjen přílišný nátlak, použije jako vzor klášterního převora, který mu nedopřeje klid!
Osudy Poslední večeře jsou docela pohnuté. Tato malba je jasně viditelná na refektářové zdi Santa Maria delle Grazie a mnoha generacemi miláňanů, spolu s mnohými dalšími, je považována za Leonardovu nejkrásnější práci.
Tento mužský klášter byl dvakrát vybombardován. Ovšem Poslední večeře dvakrát zázračně vydržela. Zdi srovnané se zemí a všude se povalující hromady suti. Odhalená těla mnichů z místního hřbitůvku byla narychlo znovu pohřbena společně s troskami, ruinami a antickými knihami. Poslední večeře zůstala v tomto stavu po celá léta, vystavena slunci, dešti a větru. Dokud ji stavební inženýři nezakryli provizorní plachtou. To, že se dochovala dodnes je zázrak samo o sobě.
A pokud to není zázračné, je to co Leonardo namaloval na posvátnou zeď prostě úchvatné. Toskánský génius zachytil jednou pro vždy okamžik odehrávající se vzápětí po poslední večeři, ve kterém Kristus sdělil apoštolům, že je mezi nimi jeden, který ho zradí. V reakci na toto znepokojivé tvrzení svého mistra se dvanáct apoštolů ptá jeden druhého: „Kdo mezi námi je ten zrádce? Kdo mezi námi je ten, který zná odpověď?“ Celá scéna jakoby najednou ožila. Někteří se v zármutku odtahují a ujišťují o své lásce a nevině, jiní vážně debatují nebo vypadají, že od pána očekávají vysvětlení jeho slov.
V Lukášově evangeliu se dočteme: „A vězte, že ruka toho, který mne zradí je se mnou na stole.“ Podle některých teorií je tato malba důkazem sňatku mezi Kristem a Máří Magdalenou. Postava po Kristově pravici, o které jsme se až dosud domnívali, že je svatý Jan je údajně Magdalena. Sedí po Kristově boku jako u svatební tabule.
A to není všechno. V prostoru vedle Krista můžeme vidět velké písmeno „V“, což je symbol svaté ženy. A mezi pozadím a postavami zase velké písmeno „M“, což je očividně iniciála Máří Magdaleny. Ale všechno nemusí být tak, jak se na první pohled zdá. Pokud však existuje reálný detail, který sem nezapadá, je to ruka držící dýku. Ale čí tato ruka je není vůbec zřejmé.
Leonardo patrně pouze doslovně interpretoval Lukášovo evangelium, které se výslovně zmiňuje o ruce jako o symbolu zrady či skrytého nebezpečí. Je snad tato ruka vše co je vidět z postavy Jidáše? V tom případě by celá společnost čítala čtrnáct postav, ne třináct. Zbylo by tak místo pro další osobu. Třeba pro Máří Magdalenu?
Profesor Roberto Giacobbo, autor „Il Secredi di Leonardo“ k tomu říká:
„Ne. Obličej Máří Magdaleny nemůže být ten, který Leonardo namaloval na svou Poslední večeři. Nedávno jsem dokončil publikovaný výzkum, kde jsem napsal jak se věci mohly seběhnout. Ale nejprve se pokusme uvést do kontextu Leonadovu situaci během tvorby této malby. Tato malba byla objednána na zakázku představitele kláštera Santa Maria delle Grazie. S tímto převorem vedl Leonardo ostré diskuze, protože mu bylo vyčítáno, že nedokončil dílo včas. Vasari zapsal, že jednoho dne Leonardo převorovi odsekl pěkně od plic. „Pokud mě nepřestanete obtěžovat, namaluji Jidášovi Váš obličej.“
Proč? Leonardo byl několikrát spatřen, jak sedí před malbou s hlavou v dlaních a hluboce ponořen do složitých myšlenek hledal nějaké řešení. Měl totiž obrovský problém. Jak zobrazit tváře Krista a Jidáše. U tváře Kristovi nakonec řešení našel. Vycházel z portrétů mladého Ježíše, které sám namaloval před lety. Ale Jidášovu tvář nikdy nestvořil. Byl by to i velmi nebezpečný pokus jelikož v té době se dala realita znázornit pouze pomocí malby. Fotografie, televize, ani žádné jiné obrazy neexistovaly. Představte si ty následky kdyby Jidášův obličej nějak, nebo něčím připomínal obličej muže, který byl v té době naživu. Jeho život by byl zničen. A tak se mohl Leonardo rozhodnout, že ho vyobrazí tak, jak je psáno Lukášově evangeliu. S jednou rukou na stole a druhou třímající dýku jako symbol zrady. V tomto bodě zjišťujeme, že máme nějak moc apoštolů. Z dvanácti je jich teď třináct. Tedy pokud budeme souhlasit, že ruka, kterou vidíme, patří Jidášovi. Kdo je tedy tou dodatečnou postavou u stolu s Ježíšem? Kdo jiný než Kristova matka.
Přirozeně. Podle interpretace Leonarda da Vinci je to ta matka, kterou Leonardo vždy zobrazoval po Kristově boku. Ta matka, která přivedla Ježíše na svět skrze neposkvrněné početí. Ta, která jej doprovázela při prvním zázraku na svatbě v Káni. Ta matka, která mu byla po boku když stoupal na kalvárii. Ta matka, která plakala u paty kříže. Ta matka, která vzala Krista do náručí s křesťanskou pietou když jej z kříže sejmuli. Ta žena, která byla vzata na nebesa, jak se píše ve Svatém písmu. Leonardo pravděpodobně umístil tuto ženu po jeho boku jako matku, kterou sám hluboce postrádal. Protože je známo, že měl se svou matkou velmi problematický vztah. A měl nedostatek rozhodujících zkušeností. Zároveň bych chtěl zdůraznit, že Leonardo nikdy neidentifikoval tváře všech postav kolem stolu u poslední večeře. Vše co jsme zjistili je výsledek nejnovějších interpretací jiných badatelů. Takže, když říkáme, že ten a ten je svatý Matouš nebo svatý Jan nejde o žádné dedukce nebo odkazy, které nám zanechal Leonardo a tak může být celá záhada otevřená diskuzi. Ale Leonardo malovat Pannu Marii mnohokrát. Objevuje se v mnoha jeho dílech. A tak jsme se jali studovat všechny její podoby, které Leonardo zobrazil. Víme, že byl zručný malíř. Věděl by jak rozlišit dvojčata tak, aby se dalo rozpoznat jedno od druhého. Ovšem to je jen hypotetický příklad. Studovali jsme jak maloval Pannu Marii a měli jsme štěstí, protože jsme objevili malbu, ze které se Mariin obličej a obličej postavy zobrazené na Poslední večeři perfektně shodují.
To je objektivní důkaz. Leonardo namaloval Pannu Marii vedle Krista v jednom z nejobtížnějších momentů jeho života. V takovém okamžiku by člověk, podle Leonarda, neměl být separován od těch, které miluje. Také bychom měli mít na paměti, že Panna Marie je Madona, obrovsky důležitá postava v historii křesťanství. Celkově vzato, toto může být řešení. Toto je ta žena. Toto je ta svatá žena. Toto je Panna Marie po Kristově boku, nejen nějaká Máří Magdalena, ale Madona. Panna Marie – Kristova matka.“
Kdo je tedy vlastně postava sedící po Ježíšově pravici? Máří Magdalena? Kristova Matka? A nebo opravdu svatý Jan? To zcela jistě ví jenom Leonardo. A tak nám i nadále zbývá prostor pro vlastní představivost.
Zbývá ještě odpovědět na otázku, kterou zastánci teorie o přítomnosti Máří Magdaleny u stolu po pravici Ježíše, nepokládají. A sice: Byl-li Leonardo da Vinci přesvědčen o důležitosti Máří Magdaleny v křesťanství, proč ji na žádný obraz nenamaloval? Máří Magdalena patří mezi často zobrazované osoby. Umělci ji rádi malují ve scénách ukřižování. Skrze ni vyjadřují bolest. S dlouhými rozpuštěnými vlasy a dramatickými pohyby rukou je živoucím ztělesněním zármutku a beznaděje. Máří Magdalena pláče na Ukřižování od Masaccia, na Oplakávání Krista od Botticelliho a na Kladení do hrobu od Raffaela. Ano, Máří Magdalena pláče všude, ať už jako Kristova učednice nebo jeho „manželka“, jen ne na obrazech Leonarda da Vinci ....
==========================================================================================================================
==========================================================================================================================
Odpověď na Razorčin otazník ?
Ano jistě ,je i dnes mnoho podobných nauk, které fungují dodnes.
Inu jistě byl na vysoké úrovni ,jinak by nemohl konat v očích jiných zázraky .
Je otázkou ? kde ?nebo kdo toto mystérium mu předal.
Zrozen z pozemské ženy však mohl mít vysokého duchovního učitele ,
pak mohl být velmi silným zdrojem na lidi =)
Tak jako se píše o dosažení nirvány , či další stavů vědomí ,energii ,duše člověka.
Mezi druidy panuje a koluje toto,
Až pozvedne svou hlavu Dračí saň nad sebe,
staneš se člověkem s bílou kůží s modrými žilami.
V přítmí či za šera je vidět zář okolo tvého těla.
Když se člověk zamyslí nad starými malbami malířů ,
možná že ,pár tahů štětců nelže.
Některé indicie tvrdí ,že dračí saň ,
je bránou do prostoru.
Pokud Ježíš by dosáhl tohoto stavu či podobenství.
Pak pokud by mu někdo podal ruku či dotkl se,
ruka by se dotkla jen prázdnoty.
Asi pocit, jako bys stála metr před zrcadlem chtěla se dotknout ,ale nedosáhneš na něj =)
Ale o Dračí sani někdy jindy =)))
Obsah Sitemap
RSS Feed
