Rozličné diskuse na psychospirituální, paranormální, ale i veděckofantastická témata

Hledala jsem na fóru, ale nikdo se tu o ničem podobném nezmiňuje, tak si říkám, že by jste mi mohli poradit. Jsem citlivá, ale s ničím si nehraju, netrpím žádnou nemocí. Právě naopak, vím co by se na mě mohlo nalepit a škodit mi. Na můj vkus jsem toho zažila až moc, takže se těmto věcem vyhýbám. Někdy to jen vidím, někdy jen cítím, málo kdy jako v tomto případě obojí. Nějak mi to neškodí, nemám z toho špatné pocity ani únavu. Podle mého názoru je to živé, není to z tohoto světa a jestli jsou jiné dimenze, s největší pravděpodobností jimi umí projít. Ale proč? Vím, že bych to měla zavčas než se něco stane utnout, takže uvidím co bude příště. Omlouvám se, že je to tak dlouhé, normálně nic nesepisuju, ale tohle jsem začala psát asi sama pro sebe, abych nezapomněla, i když na tohle se jen tak zapomenout nedá. Až dočtete, budete vědět co mě trápí. Nemám tušení s kým se setkávám.

--------

Konec září se počasí vydařilo. Byla jsem na návštěvě u známých a při jednom našem výletě se trhla, že se vrátím o něco málo později a šla do místního parku. Zámeček už na pokraji rozpadu, zarostlý šáším, ale zahrada krásná. Stoleté stromy... Pomalu jsem se procházela a pak sedla na lavičku. Chvíli jsem koukala okolo sebe a pak se zaklonila a obdivovala obrovský strom nad sebou. Seděla jsemtam asi dlouho, když v tom v koutku oka uviděla tmavou postavu. Samozřejmě jsem se jako skoro vždy neovládla a podívala se na to místo. Nic. Asi se mi to zdálo. Ale za chvíli tam byla zas. Tentokrát jsem se neotočila a soustředila se na to co vidím. Postava v tmavém kabátě s kapucí, nebo hábitu? Přibližovala se. Naučila jsem rozeznávat, že ti hodně tmavý nejsou nic dobrého. Šedí jsou duchové zemřelých. Zářivý nebo ti s příjemnou barvou jsou dobří. Ale z tohoto nemám ani strach, tíseň nebo jinak nepříjemné pocity a není mi zima. Bylo to ode mě asi 4-3m, když jsem zaslechla v hlavě „Co tady děláš?“
„Odpočívám. Vadí to?“
„Ne.“
„Kdo jsi?“
„Stín, co se z nocí ztrácí. A ty?“
„Někdo kdo nabírá sil, pro další bytí. Někdo kdo rovná v hlavě myšlenky...“
Byla to kápě, jako ze středověku, co měl na sobě, dlouhá až skoro k zemi. Zvedla jsem se, že se ještě projdu. Nešel vedle mě, sunul se nebo vznášel.
„Máš jméno?“
„Thére.“
„Dagmar.“
Došli jsem pomalu a mlčky k polorozbořené zídce, která byla východ z parku. Prošla jsem, napůl se otočila a zvedla ruku k pozdravu na rozloučenou. Asi to nečekal, tak mu okamžik trvalo, než udělal stejné gesto.
„Přijdeš sem zase někdy?“ zeptal se.
„Ne. Jsem tu jen na krátké návštěvě.“
„Najdu tě.“
„Proč?“
„Nechceš?“
„Když nepřijdeš ve zlém...“
Ještě dlouho jsem přemýšlela, kdo to mohl být. Duch? Nebo jsem jen snila ve dne.


Asi o 14 dnů později jsem po obědě poslala syna před dům na hřiště a sama sedla k počítači a probírala maily. Bylo jich moc. Nesnáším maily co bych měla poslat dalším 10 lidem aby měli štěstí. Promiňte všichni, jestli kvůli mně budete mít smůlu... Dveře z pokoje do kuchyně zůstali otevřené dokořán. Najednou se tam objevila tmavá postava. Zarazila jsem se. Bydlím v paneláku a nic tu nemáme. Začalo se to jakoby rozhlížet po naší malé úzké kuchyni.
„Krásný výhled.“
Musela jsem se usmát. Z kuchyně a pokoje kde jsem seděla, je výhled na půlku města.
„Ano.“
Dosunul se až ke mně a pozoroval mě.
„Proč sedíš doma?“
Ani jsem nemusela přemýšlet, vypla počítač a šla se převléct. Vyšla jsem ven,syna nikde neviděla, tak jsem šla dál. Za chvíli byl vedle mě. Tam už nebyli paneláky a začínali bytovky a rodinné domky nalepené na sobě. Prošli jsme pod mostem až k řece. Spousta kačen a dvě labutě. Na to jak je pěkně tu moc lidí není. Pán s malým kudrnatým ratlíkem, házel kačkám chleba. Pes k nám doběhl, nervózně pobíhal a poštěkával. Thére udělal jakési gesto rukou a pes se zklidnil. Chvilku na nás civěl, odběhl k pánovi a ze břehu hafal na kačky. Dřepla jsem si na břeh a koukala jak se na hladině odráží slunko. Je nízko, za pár dnů bude podzim. Nemám ráda podzimní vítr, chlad, mlhu a mžení... Šli jsme dál až ke splavu. Míjelo mě pár lidí a i když jsem věděla, že ho nikdo z nich evidí připadala jsem si divně.
„Nechceš mi aspoň něco povídat? Třeba kdo jsi? Duch?“
„Záleží ti na tom?“
„Měla bych jasno...“
„Byla bys vyděšená.“
Zastavila jsem se u splavu. Rozladila jsem oči jak jsem koukala na tříštící se vodu a pomalu se otočila k Théremu. Stáli jsme teď naproti sobě.
„Sundej si kapuci, ať vidím tvář.“
Stáhl kapuci. Muž asi v mém věku, ostré rysy, na tváři výraznou jizvu, tmavé vlasy stažené do culíku. Barvu očí jsem nerozeznala.
„Jsi pohledná. Kolik ti je let?“
„Jsem tu už od konce 11století a tento život táhnu 36 rokem.“ Cože? Zarazila jsem sama sebe tím co jsem vyslovila.
„Jen tudy procházím. Proč jsi sama?“
„Není to tak vždy. A teď jsi semnou ty. I když nechápu proč.“
Vraceli jsme se pomalu domů. Před domem jsem odchytla syna a ještě před tím poděkovala za procházku.


Někdo zašeptal mé jméno. Otevřela jsem oči, do ložnice dopadalo jen světlo z pouliční lampy. Mrkla jsem na budík který ukazoval něco málo po 1 hodině. Nic jsem neviděla, ale cítila, že nejsem sama. Znovu mé jméno...
„Thére? Nevidím tě.“
„Jsem jen stín co se s nocí ztrácí. Omlouvám se, že jsem tě vzbudil.“
„Když rozsvítím uvidím tě?“
„Musíš mě vidět?“
Zavřela jsem oči. Za chvíli jsem cítila jemný dotek na ruce. Bylo to jako když se mě dotýká Richael můj anděl na čele, ale jiné.
„Proč tudy procházíš?“
Usnula jsem a zdálo se mi, že jdu po nějaké lesní cestě. Nebo nezdálo? Napadlo mě, co mám za boty. Přišla jsem na rozcestí a přemýšlela kterou cestou dál. Ze zatáčky na jedné z nich se vynořil docela urostlý muž. Thére. Konečně jsem ho viděla ostře. Přišel až ke mně a usmíval se. Neměl kapuci a kápy hozenou dozadu přes ramena. Šli jsme zpátky po cestě kterou přišel.
„Dovím se konečně kdo jsi?“
Došli jsme na konec lesa. Úžasný výhled na louky, pastviny, další lesy a dole v nížině byla vesnice, ale podle střech nebyla rozhodně dnešní. Sedli jsme do příjemně teplé trávy a povídali si. Zajímalo ho proč jsem sama. Řekla jsem mu, že zas tak sama nejsem, že mám pár dobrých přátel a v úryvkách svůj život. Pak mě zajímalo kdo je a co myslí tím, že prochází. Moc jsem se nedověděla, jeho tvář jako by zkameněla.
„Nechtěj to vědět, není to nic hezkého a byl bych ti odporný.“
„Musí to tak být? Vidím, že z toho nadšený nejsi. Nemůžeš nebo nechceš to změnit?“
„Ne nemůžu!“
Hm, tak to mi stačilo. Nedověděla jsem se nic a v hlavě další otazníky. Podíval se na mě.
„Promiň... Nechci o tomto mluvit... Nikdy... Do tvého světa nepatřím, jen občas projdu abych se dostal zas jinam. Že jsme se potkali a ty jsi mě viděla, mě zaujalo. Nestává se to. Jsi zvláštní, víš toho hodně a přesto mlčíš. Možná proto působíš na někoho kdo tě nezná nepřístupně a tajemně. Měli by jsme jít.“
Ta písnička co mě budí je lehoučká a hned tak někoho by nevzbudila. Přesto nucený vstávání do práce ve 4 hodiny ráno nesnáším. Jako asi všichni. Potkat toho co vyrobil první časoměřič, nastíním mu jak deptal lidstvo! Nahmatala jsem mobil a umlčela ho. Tak teď nevím...
„Richaeli? Byl to sen?“


Rychle se stmívá. Už tady někdo byl přemnou. Položila jsem věnec s chvojí ozdobený sušenými kytkami a zapálila svíčku která osvítila náhrobek. Stála jsem tam a četla jména a data. Jsou tu všechny. Prababička, babička, teta a máma. Řekla jsem si, že vyjdu zadním vchodem o kterém moc lidí neví, bude tam klid a domů se projdu. Prošla brankou, za zády osvícený hřbitov a šla po staré asvaltce. Zahleděla jsem se do šera mírné stráně a hlavou mi prošla vzpomínka jak jsme si tady jako děti hrávali, bylo tu spousta zahrádek. Dávno to tu zarostlo a o ovocné stromy se nikdo nestará. Na cestě se pohnul stín a když jsem se tam podívala samozřejmě nic. Šla jsem dál, zapálila si cigaretu a po chvilce měla pocit, že nejsem sama. Ne nejsem, měla jsem po levici tmavý stín.
„Jak dlouho tu jsi?“
„Zdravím Dagmar. Kouříš!?“
Nevěděla jsem jestli to byla otázka nebo výčitka.
„Zas tolik neřestí nemám.“
„Které jsou další?“
Tohle je pro mě citlivé téma, takže jsem to přešla mlčením a asi pochopil. Mluvili jsme o tom co pro naše lidi znamenají dušičky a jak si z toho jiní udělali Helloween. Šli jsme hodně pomalu, jako by jsme chtěli prodloužit toto setkání. Najednou se zastavil a zeptal „Nevadí ti, že tě navštěvuji?“
„Kdyby ano, už mě nenavštěvuješ.“
Zastavila jsem se a otočila k němu, hlavu odvrátila, abych ho i dál viděla. Zvedl ruku a já svou. Chvilku mi trvalo než jsem ho ucítila a nebylo to nepříjemné. Asi jsem řekla úplnou blbost, ale... „Škoda, že nejsi hmotný.“
„Už teď porušuju...“ Nedopověděl.
„Zákony, čas a peníze! To nejhorší co lidi mohli vymyslet.“ Povzdechla jsem si.
„Je mi s tebou dobře. Mám obavu abych k tobě nepřilnul.“
Došli mi slova. Nevěděla jsem jak na to reagovat. Nevěděla jsem jestli chci nebo ne, aby se něco podobného stalo. Vždyť ani nevím s kým mám tu čest.
„Hodně lidí mi už řeklo, že po setkání se mnou mají dobrý pocit, jako by se jim ulevilo od starostí, aniž by o nich mluvili, aniž bych cokoli věděla a něco udělala. Možná to jen cítíš stejně.“
„Ano. Ano, ale to asi nebude vše co cítím.“
Potom jsme šli dál až na ulici k prvním domům, byla už tma. Čekala jsem až projedou auta a Thére zmizel stejně jako se objevil.

Tak to je velice zajímavé. Pokud je to podle skutečnosti. Netuším, co nebo kdo by to mohl být. Snad nějaká zbloudilá duše nebo jiný cestovatel odjinud (ale to asi ne).
Snad ti to jednou poví sám, odkud a kdo to je. :-)

Je to podle skutečnosti, prosím věřte mi. Sepsala jsem to tak jak se to stalo. Nemám jediný důvod vymýšlet si, jiných starostí mám až nad hlavu. Na toto fórum chodím číst příběhy už roky a nikdy jsem si nemyslela, že já sama budu mít důvod, nebo spíše prosbu o pomoc. Nikdy předtím jsem s žádnou bytostí takto nekomunikovala. Jestli to je zbloudilá duše nebo něco jiného, na to právě hledám odpověď.
Skupině EPRV 777 jsem psala a zatím se neozvali.

Podivuhodný a příjde mi to chvilkama až romatický, přeměřit to na místě je namístě :) Jen, aby se nelekl :p

Je to moc hezký,ale.. proč jste se ho nezkusila zeptat na víc věcí?

Ono na co by se chtěl člověk zeptat, mu dojde většinou až je po všem. A na to co jsem se ptala jsem moc odpověď nedostala. Čekala jsem, že kdyby ano tak se nějak rozpovídáme. Se zbloudilými dušemi jsem se už několikrát nechtěně setkala, jednu jsem i odvedla. Ale tohle je jaksi jiné. Možná je to duch, ale v tom případě má asi nějaký vlastní zdroj energie, protože mou nepotřeboval. Možná si je vědom toho, že je duch a něco ještě chce vykonat. Kdyby ano, byl by rád, že ho někdo vidí, protože v tom případě se soustředí hlavně na sebe, že někoho děsí, nebo mu berou energii je moc netrápí a vyžadoval by pomoc nebo mě mohl využít. nic takového se neděje. Další věc je, že duchy vidíme převážně v noci (ale není to samozřejmě pravidlo) a já ho viděla ve dne, za tmy se ztrácel i když tam pořád byl. Jsou to jen mé dohady, nechci nikomu nic vnucovat…

Mílá Cary kdy jsi nám psala?
Zatím nemáme v evidenci žádný e mail. Ještě jednou adresa EPRV777@seznam.cz nebo přímo telefon na mne 723039250
A koukám že jsi z BRNA tak to nebude takový problém.
Jarda EPRV777

Asi 2 ?

Jeden jediný a má to vyřešené definitivně i se záznamem EVP.
Snažíme se pomoct jak to jde po celé ČR ale lidi se bojí.

Já s Jaroslavem ze skupiny EPRV777 mluvila a celé jsme to probrali. Shodli jsme se na tom, že to nebude duch ale cestovatel. Jestli se ještě objeví a přímo se nezalekne když řeknu, že tuším kdo je nebo, že o něj mají zájem i jiní, zeptám se jestli by souhlasil s měřením nebo i nahrávkou. Když ne, zůstaneme u dohadů. Přeměření bych nechala provést

Doufám, že nevadí, že jsem jméno Thére použil do slohovky z ČJ? (byl tam jako můj ochránce)

Toto neni cisty Duch, ale jedna se o " cestujiciho zemreleho". Thére je jeste velmi spojen s timto svetem i kdzy nezije od 11. stoleti. Neni zly, nemusite snazit se zbavit ho, on jen chce kontakt s timto svetem, s Vami. Jedna se o zbloudilou Dusi, ktera jeste neodesla za svetlem. On chce za svetlem ale cosi Thiéry drzi zde. Pomuzete mu tim, kdyz naridite aby sel za svetlem, aby sel dal. Neni nebezpecny,ale jedna se o zbloudilou Dusi, zemreleho cestovatele staletimi.