Nekatolicky Novus Ordo

Zde můžete probírat prakticky vše co dovolují pravidla tohoto fóra.

Nekatolicky Novus Ordo

Příspěvekod Arpaix » 26 dub 2016, 21:49

Nový mešní obřad" - je katolický?

Nechci vás nikterak unavovat pokračováním řady promluv o "Novém mešním obřadu", ale považuji za důležité a nepominutelné obrátit vaši pozornost k této tak důležité skutečnosti v životě Církve - pro nebezpečí, které dnes hrozí víře katolíka: totiž aby nejen podle citu, jen instinktivně, poznal, ale aby se také mohl opřít o přesvědčivé důkazy a viděl věci tak, jak jsou a ne tak, jak by je snad někdo chtěl mít. Mnozí věřící, kteří si zachovali zdravého ducha víry, pociťují - jak jednou řekl Msgre Lefebvre - instinktivní nechuť k takovým obřadům, o nichž těžko říci, zda jsou katolické nebo protestantské, a cítí se instinktivně přitahováni k tradičním obřadům Církve katolické; ne z nostalgie nebo formalismu, ale protože přesně cítí, že tyto formy, tyto obřady, odpovídají katolické víře, která je obveseluje od mládí a jimž se naučili od svých rodičů, učitelů a kněží. Je do jisté míry neklamným znamením ducha katolického lidu, pokud si ji zachoval. Lid obvykle a s velkou jistotou rozezná, co je katolické, - na rozdíl od pýchou zaslepeného ducha theologů a reformátorů, otevřených světu. Už vícekrát se v dějinách Církve ukázalo, že zdravé jádro stádce je věrnější než pastýři.

Naše dosavadní vysvětlení, stejně jako předmluva k "Novému mešnímu obřadu", ukázaly, jak se domnívám, docela jasně, jakým duchem byli vedeni reformátoři liturgie. Chceme-li postupovat poctivě, je nyní naším úkolem poznat, zda dílo samo o sobě (totiž nový mešní obřad) je ztělesněním ducha, který ovládl II. vatikánský koncil a jeho reformy: duch ekumenismu, přizpůsobení dnešnímu světu a jeho pluralistickému společenství.

Tradiční mešní obřad vyjadřoval docela jasně základní pravdy katolické víry: učení o Nejsvětější Trojici, o vtělení a smrti Bohočlověka, o obětním a smírném charakteru jeho oběti, o odpuštění hříchu a trestu touto smírnou obětí, kterou je mše svatá, o síle přímluvy a o společenství svatých, o pomoci, kterou prokazuje tato oběť Církvi trpící v očistci, o hierarchickém společenství víry atd.



JE TO OBŘAD OBĚTNÍ?

Už počáteční obřady "Nového řádu" jsou důvodem k zamyšlení. Jestliže dříve přistupoval kněz k oltáři po stupňové modlitbě "Confiteor" - vyznávám se., aby vzbudil smírné obětní smýšlení, pak kněz v "Novém obřadu" přistupuje bez okolků k oltáři, a ihned se obrací k lidu. "Cíl a úkol vstupu jest.", říká úvod k novému misálu, "aby shromáždění věřící tvořili jedno společenství." (Úvod, kap. III., č. 28.) To je přesně to, co nový obřad vyjadřuje: společenství a charakter hostiny, které přesvědčeného protestanta nemohou rušit a nedávají ani tušit obětní a smírný charakter mše svaté.


NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

Je-li možno si vůbec představit, aby v katolickém obřadu nebyla vyjádřena víra v Nejsvětější Trojici? Je to v neposlední řadě článek víry, kterým se odlišuje křesťanská víra od jiných náboženství. Nový obřad Anniballa Bugniniho je přesto blízek popření toho všeho. Kromě kříže na počátku a požehnání na závěr, se toto učení vůbec nepřipomíná. Všechna "Sláva Otci" byla škrtnuta. Dokonce i v těch textech, které byly převzaty z tradičního mešního obřadu, jako v introitu, žalmu "Lavabo". Trojnásobné "Kyrie" bylo zredukováno na dvojnásobné. Zakončení modliteb se konalo vždy ve jménu Nejsvětější Trojice slovy: "Skrze Pána našeho Ježíše Krista, Syna Tvého, který je s Tebou a Duchem svatým.", bylo téměř zcela vyškrtnuto a nahrazeno jednoduchým: "Skrze Krista, našeho Pána". Dokonce bez jakékoliv náhrady byly škrtnuty modlitby k Nejsvětější Trojici před: "Modlete se bratři", a před závěrečným požehnáním.

Moji milí, proč to vše? Jestliže se z liturgických modliteb odstraní jakákoliv vzpomínka na Nejsvětější Trojici, neděje se to jistě bez záměru, musí to mít nějaký důvod. Nuže, uvažujte o záměru Anniballa Bugniniho vymýtit z tradičního obřadu vše, co by mohlo vadit protestantovi nebo židovi. Přesvědčený žid nevěří v Nejsvětější Trojici, jinak by byl křesťanem. Vyznání Nejsvětější Trojice musí být tedy vypuštěno z důvodů ekumenických, s ohledem na ty, kterým je tato víra trnem v oku. Jaká bezbožnost! Lze ještě nazvat takový obřad křesťanským, když potlačuje vyznání Nejsvětější Trojice jen proto, aby se zalíbil nekřesťanům? Podle Bugniniho deníku lze jedině Pavlu VI. děkovat za to, že hlasité modlené znamení kříže na začátku mše svaté a trinitární požehnání na konci byly zachovány. Liturgická komise Bugniniho chtěla i toto odstranit.



ŽIDOVSKÁ STOLNÍ MODLITBA

Přistupme k offertoriu, k obětování mše svaté. Už od středověku lze pozorovat náznaky něčeho, co je charakteristické pro schismatická hnutí a sekty, až po naše dny. Právě tak, jako pravá Církev Kristova má znaky, podle nichž ji každý kdykoliv pozná, totiž jednotu, ovoce svatosti, apoštolský počátek a její světovou katolicitu - všeobecnost, tak i sekty a schizmatická hnutí mají svoje poznávací znaky, podle nichž je každý pozná a jež prozrazují jejich necírkevního, schizmatického ducha. Tak lze už od středověku u všech sekt a odštěpení pozorovat shodu v někdy až nenávistném odmítání latinského kultovního jazyka, odmítání offertoria římské mše svaté, římského mešního kánonu, gregoriánského chorálu, kněžského celibátu atd. To je duch všech sektářských hnutí. Martin Luther prohlašoval: "Pryč se vším, co je cítit a zavání obětí." Nechtěl připustit, že mše svatá je oběť. Reformátoři tudíž odstranili offertorium, aby učinili z mše svaté hostinu.

Buď chválen, Ty věčný, náš Bože, Pane světa, jenž tvoříš plod vinné révy. Buď chválen, ty věčný náš Bože, vládče světa, za vinnou révu a plod vinné révy, tak jako za všechny milé dary pole. Z židovských velikonočních obřadů
Požehnaný jsi, Hospodine, Bože celého světa. Z Tvé štědrosti jsme přijali víno, které Ti přinášíme. Je to plod révy a plod lidské práce, a stane se nám nápojem duchovním. (Požehnaný jsi, Bože, na věky.) Příprava obětních darů - NOM

Pohleďme na reformátory po II. vatikánském koncilu. Co učinili? Lze říci, že z římského offertoria, kromě dvou biblických modliteb a výzvy: "Modlete se bratři", nezbylo nic. Skutečně je odstranili. Byly to velmi staré modlitby, které vyjadřovali katolickou víru, od dědičné viny přes celé vykoupení. To vše bylo zničeno. Ptáme se tedy, co lepšího místo toho dali? Odpověď je jednoduchá: stolní modlitbu z židovských velikonočních obřadů. Znáte to: "Buď chválen, Pane, Bože vesmíru, dáváš nám chléb, plod země a lidské práce. Přinášíme ti tento chléb, aby se nám stal chlebem života." Ničí se katolické offertorium a na jeho místo se klade - v srdci katolické liturgie - židovská stolní modlitba. Jaký škodlivý účinek to má na klérus a věřící! Jak mohou kněží, zvláště ti mladí, kteří tradiční římskou mši svatou už neznají, ještě věřit, že mše svatá je oběť, smírná oběť? Tak daleko jde Bugniniho ekumenismus. Odcizuje tak jádro katolického náboženství, mši svatou, katolické víře a k nepoznání ji přetvořuje.



LUTHERSKÉ PROMĚŇOVÁNÍ?

Jde se však dále. Snaha reformátorů potlačit za každou cenu tradici se nezastaví ani před nejposvátnější částí mše svaté, před kánonem, který se modlí tiše mezi "Sanktus" a modlitbou Páně, právě tak jako před proměňováním.

Ritus posvátného proměňování v tradičním mešním obřadu podával jasně katolické učení, že proměňování se uskutečňuje "vi verborum" - silou slov konsekrace, která pronáší posvěcený kněz. K platnosti jsou zapotřebí slova, která pronáší vysvěcený kněz; jimi se uskutečňuje zázrak mše svaté, konsekrace, nikoli jen vírou věřících. Martin Luther věřil v dřívějších dobách v určitou přítomnost Kristovu v Svátosti oltářní, avšak jen tehdy, když se někdo před ní modlí, to znamená, jen když je tu někdo, kdo v to věří, neboť jen skrze víru společenství se uskutečňuje Kristova přítomnost ve Svátosti. Podle toho taky vyhlíží obřad slavnosti "večeře" u konservativních luteránů (kteří ji slaví ostatně zády k lidu). Nejdříve pronáší luterský pastor slova ustanovení, potom pozdvihuje hostii, případně kalich, potom teprve, když věřící uviděli hostii a uvěřili v přítomnost Kristovu, teprve nyní pastor pokleká, protože ne jeho slova, ale víra společenství působí (dle luterské víry) přítomnost Kristovu. V katolické mši svaté pokleká kněz ihned po slovech proměňování, protože věří, že proměňování se uskutečňuje silou slov kněze, a nikoli silou víry společenství. Zdálo by se, že tyto obřady jsou jen maličkostí, ale za nimi se skrývají celé světy a otevírá se celá propast mezi katolickým učením a protestantským vyznáním.

Je zajímavé povšimnout si, kterou cestou se vydali reformátoři II. vatikánského koncilu ve své nové liturgii. Převzali jednoduše luterský obřad. Kněz pronáší v nové mši slova proměňování, ukazuje eucharistické způsoby obci věřících tak, jako by víra věřících měla podíl na uskutečňování proměňování. Při mši obětují sice věřící rukama kněze, ale jen posvěcený kněz je tím, kdo oběť a proměnění uskutečňuje, bez jakéhokoliv spolupůsobení lidu. V "Novém misálu" Bugniniho je to však jinak. "Úvod" v č. 63 říká: "Při mši sv. jsou to věřící, kteří konají, ne pouze rukou kněze, ale ve společenství s ním." Použití slov Páně ("Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich") v souvislosti s eucharistickou přítomností v misálu Bugniniho se tak jeví v jasném světle: "Obec věřících se neshromažďuje proto, že je Bůh přítomen, ale Bůh se stává přítomen proto, že se obec věřících shromáždila." Je to totiž "lid Boží", který se v jeho jménu, tedy ve víře v něho, shromažďuje, a tím je Kristus uprostřed nich. Tím, že se obec shromáždí v jeho jménu a je si vědoma jeho přítomnosti, tím se stává také on mezi nimi přítomen. Změna podstaty chleba a vína se neděje proměňováním, ale lidským uvědoměním, vírou. Taková víra je však zcela protestantská a modernistická.

Říká-li kdo, že v podivuhodné svátosti Eucharistie, po uskutečněné konsekraci, není Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista, ale teprve při užití, Když je přijímána, ne však před tím, ani potom, že v posvěcených hostiích, které jsou uchovávány nebo v částečkách, které po sv. přijímání zůstávají, nesetrvává pravé Tělo našeho Pána, budiž z Církve vyloučen. Koncil tridentský, sezení 13., kánon 4

Přítomnost šesti protestantských pastorů při vzniku této liturgie se neomezovala jen na přihlížení, ale projevila se jasně převzetím luterského obřadu. Lze se jen tázat: je možno lépe podkopat víru ve skutečnou přítomnost Kristovu, nežli praxí tohoto obřadu, který při nejlepší vůli katolickou víru nevyjadřuje?

_________________
EXVRGE DOMINE ET IVDICA CAVSAM TVAM.PSALM 73
Arpaix

Vysokoškolský Mág
 
Příspěvky: 1912
Registrován: 20 bře 2011, 14:30
Bydliště: Siilinjärvi

Na ruce: 8,168.88

 Poděkoval za: 0 příspěvky
 Obdržel poděkování za: 8 příspěvky

Karma: -1




Zpět na Všeobecný pokec

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník



Zásady ochrany osobních údajů