Téma AC jsem tady přečetla skoro celé. Jen skoro protože je toho moooc. Ale odpověď na mou otázku jsem nenašla a jestli přehlídla tak se omlouvám. Takže AC se mi občas stávalo asi ve 14rokách, že když jsem usínala měla jsem pocit propadnutí. Snad vždycky jsem se lekla a probudila. Pak se mi párkrát povedlo se neleknout a byla jsem jak já říkám vedle sebe, teda nad sebou. Koukala jsem na své tělo jak spí. V té době se těžko hledali materiály které by napověděli co se to děje a ono to pak samo přestalo. No a asi před 3roky se to vrátilo. Mám skoro obavu usínat na znak, což je má oblíbená usínací poloha, na boku se mi to nestává. Nemusím se o nic snažit, prostě přijde pocit propadu, který vlastně není propad, ale vznesení se. Když se to stane zdržuju se v ložnici u svého těla a mám pocit, že to vždy trvá jen pár minut a stačí pouhá myšlenka a jsem zpátky a vzhůru. Pocit je to velice příjemný, když jsem se naučila ovládat aby mě to netáhlo pořád nahoru. Nenacházím ale důvod proč bych měla opouštět své tělo, žádný blbiny mě nenapadají, navíc mě brzdí strach protože vím co bych mohla potkat.
No ale od té doby co se to vrátilo se mi stává když jsem unavená, že má dušička není s tělem sladěná. Prostě okamžik kdy je v pohybu pozadu a navíc se mi divně zamotá hlava. Nevím jak v tu chvíli zabránit leknutí. Posledně jsem se dokonce opařila, když jsem zalívala čaj. To mi věřte, že jsme byli sladěný hned

!!! Kdo jste na tom podobně, nebo víte co s tím tak prosím o radu jak se uzemnit. Cvičení vizualizace spojení se zemí nepomáhá. Nejlíp mi zabírá když můžu v létě chodit bosky v přírodě, což je teď v listopadu o ničem
