Rilutek (riluzol)

Rilutek (riluzol)

Příspěvekod martink » 29 srp 2013, 23:11

z materiálů VZP
Podávání riluzolu prodlužuje přežití a zvyšuje kvalitu života nemocných tím, že zpomaluje progresi a oddaluje nástup nejtěžších stadií amyotrofické laterální sklerózy. Zahájení léčby je vhodné u nemocných, kde projevy onemocnění trvají méně než 5 let a funkční vitální kapacita plic je vyšší než 60 %. Léčba není vhodná u nemocných s tracheostomií a nutností podpůrné ventilace. Bulbární forma ALS je vhodná k léčbě riluzolem jen v případě splnění uvedených kritérií. Léčba riluzolem není vhodná u nemocných s jinými chorobami předních rohů míšních než ALS a s jinými nevyléčitelnými život ohrožujícími chorobami.

z materiálů firmy Aventis Pharma, s.r.o., výrobce léku Rilutek
Glutamát, čili kyselina glutamová, je nejdůležitějším a nejznámějším excitačním neurotransmiterem savčího mozku. Tato aminokyselina zodpovídá za zhruba jednu třetinu všech rychlých excitačních synapsí v CNS. Za normálních okolností se glutamát uvolňuje z vesikul terminálních částí axonů jako odpověď na depolarizaci jejich membrány. Prochází synaptickou štěrbinou a působí na postsynaptických receptorech cílové buňky, např. motoneuronu. Pro glutamát existují dva hlavní typy receptorů: NMDA receptory (propustné pro sodíkové a kalciové ionty) a AMPA receptory (propustné pro sodíkové ionty). Po interakci s receptorem dochází k depolarizaci membrány a otevření napětově závislého sodíkového kanálu. Konečným efektem je vznik akčního potenciálu. Glutamát je pak rychle odstraňován ze synaptické štěrbiny systémem zpětného vychytávání.

Bylo prokázáno, že zvýšená hladina extracelulárního glutamátu je spouštěcím bodem procesu, který nakonec vede k buněčné smrti. Vysoké koncentrace glutamátu vedou k excesivní stimulaci postsynaptické buňky a k prolongované a excesivní depolarizaci membrány neuronu. V důsledku prolongované depolarizace dochází k trvalému zvýšení nitrobuněčné koncentrace kalciových iontů a k poruše iontové a energetické homeostázy v buňce, k aktivaci lytických enzymů, produkci volných radikálů a osmotickému otoku buňky, který pokračuje lýzou buňky a končí buněčnou smrtí (apoptózou). Apoptóza vede k uvolnění cytosolu se zvýšeným obsahem glutamátu do extracelulární tekutiny, kde znovu působí na okolní buňky. Celý okruh se uzavírá a proces buněčné smrti pokračuje.

Excitotoxický mechanismus etiologie ALS je podporován řadou nepřímých důkazů. Při pokusech s krysími neurony bylo zjištěno, že tyto neurony hynou po přidání inhibitorů zpětného vychytávání glutamátu. V likvoru pacientů s ALS byla v některých studiích zjištěna zvýšená hladina glutamátu. Rovněž ztráta schopnosti zpětného vychytávání glutamátu v předních rozích míšních ve tkáni pacientů zemřelých na ALS může ukazovat na možný mechanismus vzniku zvýšené extracelulární koncentrace glutamátu. Podobně jako u jiných post mortem studií nelze určit, zda jsou nalezené změny příčinou, nebo důsledkem onemocnění.

Na základě těchto zjištění lze předpokládat, že snížením nabídky glutamátu na synapsích je možné ovlivnit i vznik excitotoxicity.

Mechanismus účinku riluzolu není zatím znám, jeho působení je pravděpodobně spojeno s inhibicí glutaminergní neurotransmise v CNS čtyřmi následujícími mechanismy:

inhibicí uvolňování glutamátu
nekompetitivní blokádou postsynaptických excitačních receptorů
inaktivací napěťově závislých sodíkových kanálů (presynaptická i postsynaptická část)
stimulací G proteinu
Bylo provedeno velkem 40 klinických studií u 2.423 pacientů, z nichž 1.908 (79%) dostávalo riluzol. Lék byl velmi dobře tolerován. Většina hlášených závažných vedlejších účinků se objevovala spíše v souvislosti s progresí choroby ALS než v souvislosti s působením riluzolu.

Vedlejší nežádoucí účinky pozorované častěji ve skupině pacientů léčených riluzolem ve srovnání se skupinou, které bylo podáváno placebo, byly nauzea, slabost (zvláště svalová), snížení plicních funkcí, náhodné poranění při úrazu, závrať, bolesti břicha, hypertenze, průjem, pneumonie a anorexie. Četnost vedlejších účinků byla závislá na dávce, zejména u celkové slabosti, nauzey, zvracení, závratí, somnolence a cirkumorálních parestezií. Nauzea a zvracení byly mírnější při aplikaci riluzolu během jídla.

Vážné nežádoucí účinky (snížení plicních funkcí, dysfagie a respirační potíže) byly v klinických studiích častější ve skupině placebové (51%) oproti skupině léčené riluzolem (46%)!

Frekvence přerušení léčby kvůli vedlejšícm účinkům byla vyšší u pacientů léčených riluzolem (14%) oproti placebo skupině (11%). Mezi nejčastější příčiny patřily zvýšení ALT, celková slabost a nauzea.

Během terapie nebyly zjištěny změny krevního tlaku ani srdeční akce, rovněž nebyly zaznamenány žádné EKG abnormity.

Optimální denní dávka riluzolu je 100 mg/den. Tato dávka má nejlepší poměr rizika a přínosu léčby.

Během léčby je nutné kontrolovat hladiny ALT a AST v krvi, jejich zvýšení je reverzibilní.

V průběhu klinických studií bylo zachyceno u asi 11% pacientů léčených riluzolem zvýšení hladiny ALT na více než trojnásobek horní hranice normy (dále jen UNL - upper normal limit), u 3,8% pacientů byl pozorován vzestup na více než pětinásobek UNL. Obvykle se elevace ALT objevila v průběhu prvních 3 měsíců léčby, byla přechodná (k poklesu pod dvojnásobek UNL došlo při pokračující léčbě po 2-6 měsících) a jen výjimečně byla spojena s hyperbilirubinémií.

Z výše uvedených důvodů je před zahájením léčby riluzolem nutná kontrola jaterních testů, včetně ALT. U nemocných s anamnézou jaterního onemocnění nebo při mírné elevaci jaterních testů se doporučuje riluzol podávat s opatrností. Přípravek je kontraindikován u pacientů s výchozími hodnotami jaterních testů vyššími než trojnásobek UNL. V průběhu léčby je třeba monitorovat ALT 1krát měsíčně v prvních 3 měsících, dále každé 3 měsíce po dobu prvního roku léčby, v dalším průběhu je nutné pravidelné sledování. Pokud dojde ke zvýšení hodnot jaterních enzymů, doporučuje se kontroly provádět častěji. Při hodnotách ALT vyšších než pětinásobek UNL je nutné léčbu přerušit.

Účinnost a bezpečnost léčby riluzolem u pacientů s renální insuficiencí nebyly stanoveny, léčba se nedoporučuje.

Účinnost a bezpečnost léčby riluzolem u dětí nebyly stanoveny. V dětském věku je onemocnění ALS extrémně vzácné.

Léčba riluzolem v těhotenství a v období laktace kontraindikována.

Farmakokinetika a bezpečnost léčby riluzolem byly studovány také u pacientů starších 70 let. Bylo prokázáno, že riluzol lze podávat i nemocným starším 70 let bez nutnosti úpravy dávkování.

Kód: Vybrat vše
zdroj: www.ereska.cz
martink

Webmaster
 
Příspěvky: 1699
Obrázky: 0
Registrován: 18 srp 2007, 11:39
Bydliště:

Na ruce: 31.16
Banka: 0.00

 Poděkoval za: 11 příspěvky
 Obdržel poděkování za: 16 příspěvky

Karma: 3




Zpět na všeobecné informace o ALS

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 0 návštevníků


cron

Zásady ochrany osobních údajů